Šestý den (145 mil)
Ještě před snídaní, kolem sedmé hodiny, jsme se vydali autem k nedalekému Horseshoe Bend, ikonickému místu, kde se řeka Colorado ohýbá a teče jakoby zpátky. Je to kousek autem od Page a potom pár set metrů pěšky. Oliverovi už bylo dobře, po včerejším blití ani památky. Ze samotného Horseshoe Bend nemám moc pěkné fotky, protože polovina kaňonu byla ve stínu. Kdybych si mohla vybrat nebo měla více času, vrátila bych se sem navečer, ale ten luxus si nemůžeme dovolit. Večer už budeme někde úplně jinde…
Po návratu do motelu jsme šli na snídani, která byla v ceně. Tomu odpovídala kvalita jídla i místa. Prťavá jídelnička s plastovými stolky, hodně lidí, tlačenice u pultu s jídlem. Káva hnusná americká (už začínám chápat, proč Američané u nás pořád tak nadšeně chválí naši kávu). Jinak jen toasty, máslo, marmeláda, mléko a cereals. Nic moc, ale lepší než být o hladu.
Než jsme vyjeli z Page, stavili jsme se nakoupit. Uff, nákup jídla za 100 USD. Měly by to být zásoby aspoň na tři dny, ale nevím, zda vydrží. Vydali jsme se do Monument Valley. Někde uprostřed jsme se zastavili v Navajo National Monument. Bylo to nenápadné místo, žádný národní park, ale za procházku to stálo.
Během asi hodinové procházky upravenou cestičkou jsme došli na vyhlídku, odkud byly vidět staré indiánské domky (pueblo) vytesané do skály pod velkým skalnatým převisem. Vypadalo to jako domečky pro panenky, ale byly to normální příbytky, jenom jsme od nich byli daleko. Stezka byla pěkně informativní, byly tam cedule s informacemi o rostlinách a k čemu je indiáni používali, Bylo taky docela horko a nikdo tam nebyl – byli jsme tam sami.
Kolem 17 hodiny jsme přijeli do kempu Goulding a současně s námi tam dorazili i Stoutovi. Vzali jsme si napůl jedno kempovací místo. Tento kemp byl rozhodně nejkrásnější za naši cestu a snad i nejhezčí, v jakém jsem v životě byla. Prostorný, čistý, obklopený červenými skalami typického marlborovského tvaru.
Při chystání stanu jsem si všimla, že jeden spacák se páře ve švu a sype se z něj peří. V Barbařině úžasném boxu šitíčko chybělo, nezbylo než zajít na recepci. Paní mi nechtěla půjčit jehlu a nit, musela jsem si koupit soupravu šitíčka za pět dolarů. Za pár nití a jehel docela pálka. Postavili jsme stan, Oli s Petrem si šli zaplavat do místního bazénu a já jsem šla na obhlídku, Vystoupala jsem kousek nad kempem do skal, byly tam krásné rozhledy.
Vařili jsme na ohni společně se Stoutovými: zabalili jsme do alobalu brambory s cibulí a klobásou a dali to péct do ohně. Byla to pochoutka.
Oni potom vyndali takové ty hnusné pěnové bonbony a naučili nás připravovat s’mores: opečou tu lepkavou sladkou hmotu nad ohněm, vloží ji mezi dva plátky čokolády a to celé vloží mezi dvě sušenky. Oliver se toho nemohl nabažit, my jsme to pozorovali stejně nedůvěřivě jako loni v Mexiku, kde jsme to opékali s nějakými Kanaďany. O pár dní později jsme dokonce v nějakém supermarketu viděli prodávat balíčky se všemi surovinami na tuto prazvláštní pochoutku.
Tábor je daleko od civilizace, po setmění bylo krásně vidět hvězdy na úplně černé obloze.
7. den (198 mil)
Stoutovi vyrazili už v pět ráno na fotovýpravu, my jsme vstali v šest a bez snídaně jsme vyjeli do Monument Valley na projížďku. Je to indiánské území, kde neplatí Annual Pass. Platíme vstup 20 dolarů, ale musím podotknout, že hodnota tomu odpovídala. Dostali jsme něco jako mapku s vyznačenou trasou a jeli jsme podle svého uvážení. Byla výborná denní doba na focení, sluníčko bylo ještě nízko, pěkné světlo. Oliver udělal moc hezkou fotku v protisvětle a je na ni dodnes pyšný.
Všechny cesty v parku byly prašné, ale vcelku rovné. Zdálo se mi, že asfaltky by tu krásu dost degradovaly.
Tu a tam jsme nechali auto stát a chodili jsme mezi těmi malebnými skálami. Pořád ještě bylo velmi časně a v celém údolí jsme byli skoro sami.
Kolem deváté hodiny jsme přijeli zpátky do tábora. Posnídali jsme, sbalili tábor a kolem jedenácté vyrazili. Je teplo a pěkně, cestujeme v pohodě, občas zastavíme na pozoruhodných místech. Prním byla meandrující řeka San Juan River, v místě, kde se rozkládá státní park Goosenecks (Husí krky). Zaplatili jsme drobné vstupné, protože ve státních parcích neplatí Annual Pass. 
Celkem jsme tam strávili asi dvacet minut, bylo to hezké.
Další zastávka byla ve vesnici Bluff v muzeu Bluff Fort. Málo významné, ale nečekaně pěkné místo. V návštěvnickém středisku je možné vidět film o tom, jak osadníci pronikali do této oblasti. Jely tam celé rodiny na těch typických vozech s plachtou a museli překonávat neuvěřitelné terénní překážky. Když jsem si to představovala, dost mě to vzalo.
Muzeum je něco jako skanzen, takže repliky srubů, vnitřní skromné zařízení, informace o rodinách, které tam bydlely. V jednom domku seděly paní a šily nějaké oblečení. Na věšácích bylo spousta dobového oblečení, které jsme si mohli půjčit. Zpočátku se mi do toho moc nechtělo, ale potom jsem to zkusila a nečekaně mě to bavilo. Oblékli jsme se jako dávní osadníci, sedli na maketu vozu a nechali se vyfotit od jedné ochotné šičky. Byla to legrace.
Někde cestou jsme zastavili v supermarketu pro zmrzlinu. Nejvýhodněji vycházelo koupit celou krabičku, nechali jsme vybrat Olivera a koupil šest nadřívkových zmrzlin. Tři jsme snědli hned (nechutnaly nám) a ostatní jsme uložili do chlaďáku. Než jsme si na ně vzpomněli později, byly rozpuštěné a na vyhození.
Odpoledne jsme dojeli do města Moab, které je něco jako Mekka outdoorových sportů. Nabízejí tam mraky atrkací typu horské kolo, kajaky, kaňoning a podobně. Měli jsme zamluvený kemp, dojeli jsme tam a postavili stan. Oliver už předtím usnul v autě, takže jsme stavěli v klidu a bez jeho konstruktivních rad. V pět hodin už jsme postaveno a vydali se do Visitor Centre v NP Arches, což je asi 3 km od našeho kempu. Centrum už bylo zavřené, ale do parku se ještě smělo. Letos v parku opravují hlavní silnici, takže se tam může jen od 7 do 19 hodin, potom musí všichni pryč a nastoupí dělníci a stroje. Nakoukli jsme do nitra parku asi 15 km, ale máme na to ještě další tři dny, takže to nemusíme hrotit. Mezitím se probudil Oliver, takže i on chvíli viděl kousek NP, ale v této části ještě nejsou žádné oblouky.
V kempu si Oli a Petr házeli frisbee, já jsem vařila. Wifina funguje jen kolem recepce, ale bude dobré si přečíst mejly.
Cesty tam a zase zpátky 